Ó často v noci, kdy sen k hlavám chýlí
svou peruť řasnou a svůj závoj bílý,
a duše světlem luny bloudí samy:
kdy myšlénky a hříchy usnou s námi,
na hrudi spjaty k modlitbě jsou dlaně,
a čelo klidné, vyjasněny skráně:
Vzduch tetelí se chvěním zlatých křídel
těch duchů, kteří ze svých tichých sídel
na nás sem zří a teď se snáší dolů.
Šum perutí pln touhy jest a bolu
jak vzdušné varhany a jako loutna.
Kol noc se stiší, hvězda sotva doutná,
kdy svatá četa poutníků tak táhne.
Z nich každý nad tu lidskou tvář se nahne,
jež ve světské mu zbyla ještě vřavě.
A mnohá slza v líc té staré hlavě
tak ukane jak déšť na květ už schřadlý,
na srdce jako led a na zrak vpadlý.
A mnohá tvář tak ztracená již zcela,
a mnohá tvář tak dávno odumřelá
plá znovu jak svit luny stříbrobílý.
A k zemi nebe, k vině smír se chýlí.