Ta lávka, kde si mezi nás,
jak duše naše zahlédla,
vždy čistá Láska usedla,
mne starým kouzlem vábí zas.
My mnohý vyplakali stesk,
a v slzách našli úlevu,
nad námi ptáci ve zpěvu,
a slunce hořel čarolesk.
I jak jsme srdcem, duší blíž
se vinuli jak list a květ,
ten koutek přál nám vždycky svět,
a víc jsme nežádali již.
Však žel! Té čisté prostřed nás
čas vrazil oštěp v útlou plec,
než věděl jsem, že jednou přec
těch bolů překročíme hráz.
Svou každý cestou jdeme dál...
Dnes v sadě na lávce jsem zřel,
jak Lásky stín tam krvácel,
a Času stín se děsně smál.