Kdy večer tajemný k nám lehkým kročejem
skrýt spěchá údolí i květná, svěží lada,
a tichým na zemi být hostem sobě žádá,
tu zavzní klekání. Co dum a bájí v něm!
A pak zpěv pastýřů se ozve. Stáda různá
jich píseň svolává tak vážná, teskná, luzná,
vždy slaběj’ zní – až noc vše skryje klidným snem.
Tak Lásko, dozní-li Tvé v duši klekání
po dnu, jenž krátký byl, a večer juž se stmívá,
Tvé oko naposled se v slzách na nás dívá,
pak stáhneš záslony a zpíváš ku spaní.
A jest ten tichý zpěv tak smutný, zádumčivý
jak píseň pastýřů, jíž prostřed stmělé nivy
svá stáda volají, ztracená po pláni.