Když jsi mne zradil, umříti jsem chtěla.
Ve mdlobu přešla síla moje celá,
hrob v prsou pustých sama jsem si nesla –
jak toužila jsem, abych pod ním klesla.
Mně nikdo nesměl těchy šeptat slova,
neb nechtěla jsem ránu jítřit znova,
ba na boha též jsem si nevzpoměla,
vždyť zapomnít ne, umříti jsem chtěla.
A po dnes na dno rány nezhojené
se při vzpomínce všecka krev mi žene –
leč jedno přiřknul čas mi bez zdráhání –
klid hluboký a tebou pohrdání.
Tak vojín bezbranný, když bitva vzteká
se kol, on žalně na svou ránu čeká,
leč v krunýři a s mlatem v ruce pádným
i slabé srdce pak je rekem chladným.