Bledá slečno, máte v těle srdce nebo kamení, že váš pohled prosincový v led každého promění?
Vždycky jste tak zádumčiva – rcete, zdali mohl bych za svůj život na ret krásný neznámý vám vloudit smích?
Bledá slečno – líce vaše závojem jsou zastřeny, a z té roušky hoří oči jak dva živé plameny,
a těch vašich bujných vlasů zlatolesklý vodopád – tak jsem v letních nocech vídal anděly, kdy byl jsem mlád.
Bledá slečno – chladné větry počínají krajem chvět, a co jednou s sebou vezmou, nenavrátí více zpět,
a mé štěstí žlutým lístkem již se točí v kole jich – vztáhněte svou něžnou ručku po těch svadlých nadějích.
Bledá slečno – o mé srdce u svých nohou máte víc. Cože vám o jedno srdce? Sklála jste jich na tisíc,
zlomíte jich ještě mnoho, než vám hra ta sevšední – moje srdce není prvé a není též poslední.
Bledá slečno – milovali jiní, vím to, také vás, ale tolik netrpěli jak já, za ten krátký čas.
Mám snad zemřít na hranici, či mám zemřít šílený? Ó čekání bez shledání, ó živote bez ženy!
Bledá slečno – veslo bije v bílou pěnu s večerem, hlas ten jak mé srdce tichne a umírá jezerem.
Snad ten plavec nedojede – vlny táhnou prudčeji – – škoda je těch krásných chvílí a těch zašlých nadějí!
Bledá slečno – těšíte se na ten krásný jarní čas, až si z mého hrobu kvítek utrhnete pro svůj vlas?
A pak řeknete-li v smíchu: „Jaká škoda, jaký žel?“ Řekněte to, prosím, tiše, by ten mrtvý neslyšel!
Cookies on Poetry Cove