Jak těší mne, kdy přijdou časem
dva ke mně mladí manželé.
Ženuška rdí se květem máku
a muž mluví tak nesměle!
A konečně se dozvím přece,
že třeba bude kolíbky,
leč ostatní vše žínka muži
na rtech stlumí polibky.
Tu vezmu dřevo javorové –
tak spánek prý je nejsladší,
tak andělíčky přilétají
a s písní víčka zatlačí.
A když tak pila šustíc lítá
a odměřeně šelestí,
jest mně, jak o mé kolébavce
by duší táhly pověsti...
A na kolíbku dvě dám srdce,
a kolem samý květ a pýl,
vždyť kvítek, jenž v ní dřímat bude,
jest také jen dvou srdcí díl.