Zkad jde ten lehounký vánek –
líbá mne ve žhavou skráň,
do očí sype mi spánek,
k smyčci mou napíná dlaň?
Dnes budu k spaní si hráti,
skolíbán mořem chci být,
tak jak mi zpívala máti,
housle mi musíte znít.
Voda si tajemně šumí –
mrtvých to srdcí je zpěv,
v srdci mém zvolna se tlumí
černá a divoká krev.
Co vřelo kdy životní silou,
já jsem to do houslí chyt’,
na smyčec svinul jsem bílou
měsíčních paprsků nit.
Žena má zmírala hlady,
s houslemi stál jsem tam v snech.
Lichvář mi odepřel rady –
kletbu svou v housle jsem vdech’!
Dítě mne vyhnalo – dítě
milejší nad houslí zvuk.
V housle jsem zachytil hbitě
peklo svých bolů a muk.
„Hraj, brachu, ku svatbě naší!“
Ne, já jen ku pohřbům hrám.
V houslích těch cosi tam straší –
srdce tam zamčené mám.
Daleko, daleko z vlasti
pudil mne divoký cit,
na vlnách mořských až třásti
viděl jsem východní svit.
A teď je v srdci mém tiše –
moře, to zná píseň mou,
zpátky ji v nitro mi dýše
zlehka tak jakoby hrou.
Na vlnách slyš, jak se houpá
píseň, již pěla má máť.
Píseň ta v srdce mi stoupá,
a já jdu, jdu do ní spát.