Všehomíra Hospodáři,
ze Své velké, štědré dlaně
házíš v šíré nebes pláně
zlatá zrna hvězdných září.
A to požehnané dílo
konáš věčně, nepokrytě,
aby i to prachu dítě
práci ctít se naučilo.
Ty jsi Pán, my čeleď Tvoje,
jež o skývu chleba chudou
na té zemi s každou hrudou
vésti musí kruté boje.
A ten člověk s potem v skráni
strádá zde, se o zdar leká,
a v své bídě vezdy čeká,
jenom na Tvé požehnání.
A když sám on stár již, zralý
pro Tvé humno, ostří něžné
Tvého žence – smrti – sežne
hlavu jeho v pokoj stálý.
Dej, ať srdcem vždy jsme praví
jak to těžké, čisté zrní,
jehož krásu neposkvrní
žádné viny koukol tmavý.