– – – – – – U lesa omženého
kam šel již večer spat, keř trčel šípkový,
a z větví sterých ran proud vonný, nachový
se květů vyřinul. Pták dřímal v trnech jeho.
V tom vítr zavanul. Tu pták se ozval v ráz,
a jako krve tok se rozlil jeho hlas
tak smutně, stlumeně a v dálce tiše has’.
O hrobu pěl, jenž spí pod keřem růží v houští,
že širém na světě jen on ví o něm sám
a onen růží keř, jenž v mrtvé srdce spouští
své mladé kořeny. Hrob sám, tak sám, tak sám!
A píseň umdlená jak tichá bolest vála
tou nocí mlčící. Kol krajina dál spala –