Již slovo Kristovo jak žár, jenž kovy sžíhá a zlato tavě očistí, po nivách Čechových se bouřnou silou zdvihá a plaší bohy v závisti.
Však píseň rozkvetla zas v svatém stínu kříže a našla nový žití klid, když „pomiluj ny!“ pěl ach první český kníže, a v prachu klečel zbožný lid.
Tu kypěl ruch a boj, tu naděj, sláva kvetla a hrobů stále rostl dav. Přes Alpy, přes Dunaj i Pád ta píseň letla jak jestřáb kolem českých hlav.
Na poli Moravském se v krvi potopila a u Kresčaku zdupána jak orel za Karla zas vzpjala křídla bílá, a střehla míru titána.
Pak vichrem zvířila a nad Žižkou se třásla a hřměla jako černý mrak, jak havran krvavý se na mrtvolách pásla, až slávy blesk jí spálil zrak.
U Lipan stržena jí křídla, spáru síla jí přeražená padla v hrob, však brzy s Jiříkem zas kalich Páně pila v tom jarém létě slavných dob.
Pak v kukly cizího se odívala světa, znak pitvornosti na čele, a v tretech nečeských a škorních školometa tu křepčila si vesele,
lid spila novotou, mrav otců, řeč a zvyky, vše v zapomnění vrhla v kout, a s modou cizáckou tu hostíc námezdníky lid vlastní spjala kruhy pout.
Tam Bílá Hora ční. Hrom zmaru s ní se snesl, lid ovál náhle smrti mráz a – staroměstský rynk! – tam v krve jezu klesl květ vlasti, na dlažbu se střás’.
Až na srdce mu šla ta prudká, smrtná rána, on vzúpěl v děsném postrachu, a píseň národní, ta labuť, šípem sklána, jak mrtvá klesla do prachu.
Ó písni, kde tvůj tep! ty srdce mého lidu, jak’s mohlo ještě žíti dál! Ty zašlapané v prach, a skryté Boha vidu, jímž cizí žoldák pohrdal!
Ó písni! Krev a pláč a rachot sžatých krovů to k nebesům se pozvedá, to z tebe nevyvře, to vždy se ozve znovu, a v ráji pomstu vyhledá!
Tma byla po Čechách a ve tmě ležela tu jen pohozená mrtvola. A to byl český lid. A píseň v hrubém šatu a umučena dopola
své ruce mozolné tu se sedlákem hnětla, jak robotnice táhla pluh, a před ní těžká noc jen beze hvězd a světla, a na ni zapomněl už Bůh.
Přec vstala s Jungmannem a s Kolárem se vznesla, ji Čelakovský, Erben pěl. V své výhni Havlíček v krev vlil jí pravdy hesla a zostřil spár jí na ocel.
Víc síla tupých hlav tu bouři nezalekla, jež po vlastech se zdvíhala. Či ve tmě žalářů ta tvrdá leb kdy změkla? Ta píseň mříží tryskala!
Cookies on Poetry Cove