Den májový a jasný vzplál,
a tolik květů všady,
jak celý svět by usmíval
se na ty naše řady,
jak slunce zář by chtěla vlít
žár v hruď, již zima kruší,
a tisíc květů probudit
a tisíc nových duší!
Kol dlouho čišel chlad a mráz
a blud vše ledem dusil,
však náhle pukla ledu hráz,
on povoliti musil!
My českým srdcem pohnuli
a to již pevně víme:
my k němu bouřně přilnuli
a již se nepustíme!
No, bohudíky, půjde to,
ba jde to již tak křepce,
a zdá se, že kde zakleto
se jasní v každé lebce,
že rozhořívá každá hruď
se svatou lásky září,
My díme mu: „Pryč, lháři!“
To klam je, svému národu
že odervat je třeba
to srdce, jež chce svobodu,
tu ruku, jež chce chleba,
tu paž, jež černá, mozolná,
přec čestná prací, klidem,
ty dělníky, jichž vespolná
jde cesta s českým lidem.
Jak jedna boží spanilá
zář slunce všechněm svítí,
jak jedna zem nás zrodila
a velela nám žíti,
jak v jedné řadě klidný hrob
se všech nás bude tmíti,
tak chceme vlastí ze všech dob
a ze všech losů jíti!
A jestli křivda tlačí ji,
my neseme ta muka,
a když své vazby, rozbijí,
i naše pouto puká!
Když ona čacky kráčí v před,
my jdeme jaře za ní,
a jestli ona půjde zpět,
ji stavíme svou dlaní!
Co světějšího, vyššího
my cítíme kol pláti,
a za klam štěstí širšího
svůj cit my nechcem dáti: