Já říkal jí: „Ó nevěř mu, jeť slovo jeho med, však žahadlo v něm skryto je, to poraní tě v ret!“
Leč ona přece přála mu, co měla, všecko dala mu, a jsem myslil, zoufalstvím že sšílím naposled.
A povídám: „Hlas plamenný, a srdce při tom led, však jestli – – – já jej pověsím pak na nejbližší snět.“
A po straně zas: „Hlouposti – ó znám ty panské milosti, dá za psa lásku, kterou já bych nedal za ten svět!“
Jí bylo sotva šestnácte, a jemu třicet let, co on jich měl a nechal zas, by nikdo nespočet’.
Však ona první láskou svou tou plnou, velkou, divokou jej milovala, poprve jak oči své k ní zved’.
Tu chopil jsem jej za ruku a na stranu jej ved’, a řekl mu: „Já na káru, vy na trůn jste si sed’, –
já lásky své se odříkám, však moje puška, pravím vám, ta donese, kam budu chtít, ba zrovna čela v střed!“
On oči jiskře: „Musil bych být jednou z bídných sket, se světem celým kdybych se bít za ni nedoved’!“
Já stisk’ mu ruku: „Dobře tak!“ A doma k ní zas: „Zjasni zrak – ó tenkrát ve své moudrosti jsem rád se přepočet’!“
Však osud nám ty naděje přec jenom divně splet’: kdys ráno v lůžku bez hnutí on ležel, tich a bled,
smrt žárlivá jej chytila, na věky s ním se spojila, a nic se lidí neptala ni slavných jejich věd.
Já povídám: „Hrom do všeho! Dám prst si utít hned, kdyby tu těžkou povinnost kdo na svá bedra zved’,
a potěšil ji v bolesti. Ó toto hrozné neštěstí ji sklátí, jako vichřice kdy slabý drtí květ.
Ó raděj kuli do hlavy neb do lahvice jed!“ Jak uslyšela, na nebe upřela divný hled
a děla: „Věrným přec je mi jak za živa i pod zemí.“ A duše její přečistá se za ním dala v let.
Ba pravda to. Ti páni nám již dosti spletli běd, a kdy nemohou se sliby se nám již poroučet,
tu chytře zemrou raději i s celou naší nadějí, a ďas je hledej nahoře, kdy nechtí více zpět!
Cookies on Poetry Cove