Zní nocí píseň panošova
pod oknem dcery pána krásné,
jíž naslouchala bledá luna
a hvězdy třpytivé a jasné.
Leč hvězdám ani bledé luně
ta píseň sladká nezněla,
on na mysli měl živou hvězdu,
a krásnějšího anděla...
Hle, z temna lesa vystupuje
dav černých postav tajně, tiše,
ne vlídných lidí zástup, ale
tlum půlnočních to duchů spíše.
A na jich dlouhé, ostré kopí
svou mstivá luna leje zář,
v jich čele černý rytíř jede,
má zamračenou, hrůznou tvář.
Ó běda – stekli hradní bránu
a dvorem pádí s bouří hlučnou,
však panoš místo v sladké struny
teď udeřil ve troubu zvučnou.
I vzplála bitva. Klesá rytíř
pod panošovým mečem v zem,
však za ním padla panošova
mladinká hlava pod mečem.
Ty’s dosáhl již nejvyššího,
jejž žádal’s, štěstí, neb’s dal žití
za tu, k níž lásku nemohl jsi
víc ve svých prsou utajiti.
Ó lépe, že jsi nedožil se
té hrozné, nahé skutečnosti,
jež stejně jako divá bitva
by rozmetla tvé bílé kosti.
Či mníš-li, hochu můj, že tebe
též ona stejně milovala?
Ó neptej se – – a budiž blažen,
že za sebe ti zemřít dala.