Ó přírodo, v svých velkých činech
nač tolik zármutku zde skrýváš?
nač zahalena v tajů stínech
o novém smutku pouze sníváš?
Nač tolik snesla’s ve svět žalů,
nač v život jsi nám slzy vlila,
nad úzkou stezku k ideálu
jsi samým trním zastavila?
Nač všecky sladké žití klamy
dáš doznít oklamání echem?
nač mučit srdce vzpomínkami,
kdy vše lze skončit krátkým vzdechem?
Nač vsila’s v jeden blankyt boží
se hvězdami i černé mraky?
nač v sadech k růžím dáváš hloží,
a zmije v háji mezi ptáky?
V svém blahu neštěstím být jiným,
a v bídě zase kletbou sobě,
jít rájem, ladem nehostinným,
a stejně stlít pak v úzkém hrobě –
A nezvědět ni ve skonání,
co s prahem hrobu na nás čeká,
zda klid, či věčné putování,
zda ráj též stvořen pro člověka...
Ty přírodo jsi bez odvěti,
a lidskému to srdci stačí
i k mukám, plesům zledověti,
a celý život prosnít v pláči.