Do hrobu nás zakopali,
my jsme z něho zase vstali,
jak to setí, které z jara
vždycky vydá země stará.
Vždyť jsme ještě na své půdě,
na té svojí rodné hrudě,
a dokud jí život letí,
živy jsou i její děti.
Od pradávna, od jakživa
bylo, jak to dosud bývá:
bez lítosti, bez váhání
prali do nás na potkání.
Kde to bolí, ať to bolí,
jak ten český ořech v poli,
jak do něho nepere se,
on ovoce nepřinese!
A ten ořech – tatík starý
divné plodů skytá dary;
v skořápce, jež tvrdou zdá se,
měkké jádro ukrývá se.
A v tom, bratři drazí, smělí
svoji máme slávu:
srdce změkka pro svět celý,
ale tvrdou hlavu!