Zář jitra zvolna vchází
do jizby přitmělé.
Na stěny květy hází
a bílé hvězdy sází
v ty chmury na čele.
To ložnice jest ženy,
tu hrobový je klid.
Jen hodin tiché steny
již jako unaveny
slyš – pomalu tam znít.
Tam lože ucucháno,
kdos právě s něho vstal.
Noc dlouhá – nyní ráno.
Jest konec. Dokonáno.
Čím radosť je, čím žal?
Hleď, na zemi ta růže,
ta včera kvetla též.
Kdo zadržet ji může?
Též ona byla růže...
Ó vše je klam a lež!
Ty paprsku, jen tiše,
ó jen ji neprobuď!
Hleď – klesá hlava s výše.
jak zvolna, ztěžka dýše
ta její bolná hruď!
Ó nemá pro tvou muku
svět těchy ani ráj.
Jen tiskni k srdci ruku:
Slyš – v posledním tom tluku
ti mládí hasne báj.