Skip to content
1859–1925

O paní morem zemřelé.

Augustin Eugen Mužík

Dnes mladinká paní zemřela, ji v stříbrnou rakev muž dal, tvář její má podobu anděla, jejž hluboký ovládnul žal.

Jí svíce planuly nad hlavou, a jejich svit, lesk a zář se snášely v její ssinavou a ledově studenou tvář.

Jí netknul se posud muže ret, a věnec panenský, čist byl dán jí v rakev, na hlavu zpět, a sehnut nebyl ni list.

Muž hluboko do noci nad ní bděl a v myšlénkách zíral v tu líc, a bylo mu, jakoby v hrobě tlel, a nežil na světě víc.

A jakoby dávno v rakvi již spal a nad ním ples šuměl a chvat, a jakby kdos cizí oblékal mu paní ve svatební šat.

Ten cizí ji celoval v ústa, skráň a ňader bělounký sníh, a ona se smála, volala naň a v loktech mu ustlala svých.

Muž pomalu, zticha z hrobu vstal a ložnicí plížil se k nim a objal paní a celoval ji poprve mrtvým rtem svým.

Tím polibkem jedním smrt jí dal a do hrobky vnesl ji své, tam po boku potom lůžko jí stlal, a dřímalo mrtvých tam dvé – – –

I vzdýchnul, vzbudí se... pohledne kol, tam šero si hraje a svit, on cítí v hrudi vřít sladký bol, i pláče, rozkoší zpit.

Ten její rajský, panenský ret! On šílen, kráčí k ní blíž, a shýbá se k ní, zas vrávorá zpět, a na srdci divokou tíž...

I skočí, se rty svůj pečetí ret, a v srdci plamen mu plál, však ústa její chladná co led, a mráz mu z nich do duše vál.

Tu vzplanuly svíce a pablesk jich kol retů jí dolů se krad’ jak trpký, vítězný, jásavý smích, kdy krví syt divý je hlad.

Muž nehnut, jakoby přimrazen stál, v líci hrůzu a děs, pak vyrazil zoufalý ze hrudi sten, a těžce na rakev kles’.

Již doplály svíce a jitra třpyt mu dávno nesl se v líc, on posud spal, hroznou vidinou spit, a nikdy juž nepovstal víc.

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.