*** Ó netěš mne, kdy v konec jde má dráha,

Ó netěš mne, kdy v konec jde má dráha, že pro zemské jen dny jsme rozloučeni, až za hroby to s bohem dání sáhá – mně po tvém boku místa více není.

Hle všickni proti nám se zapřisáhli, jich sliby ani věčnost nepromění a nevyčerpá hněv jich neobsáhlý – mně po tvém boku místa více není.

Zde lidé skály vstříc nám navalili jež rostou výše v každém okamžení, nás mrtvé složí různé do mohyly – mně po tvém boku místa více není.

Tě sluha boží s jiným k žití spojil tím slibem, který nezná odčinění – bůh sám nám, sestro, cesty naše zdvojil – mně po tvém boku místa více není.

A v lože své tě cizí vtáhla ruka, než ta, jež těžká již je ku pomstění, snad cizí jsou nám i ta naše muka – mně po tvém boku místa více není.

Má hlava zraje pro žeň smrti časnou, a srdce mé již v chladný led se mění, můj krb již ztráven, síly moje hasnou – mně po tvém boku místa více není.

Můj duch již vše, i tebe nenávidí jdi, chceš-li v ráj, on mučedníky cení, já smrt chci, pokoj od boha i lidí – mně po tvém boku místa více není.