Ó mlčte mi, že na tom světě šírém již není pravé, čisté lásky víc! Ač bol ji často stopí černým vírem, a ona v rubáši svou kryje líc,
však se světa nám nikdy nevymízí. Ó lásky bible dlouhá vznešená! Kdo nahlédnout smí v črty tvoje ryzí, by duše jeho k smrti raněná
z tvých evangelií nedošla těchy? Ať z ňader dívky pučíš – časný květ, jejž rozmar zničí, první urvou vzdechy, než zulíbat jej milencův smí ret,
ať z přítelovy prýštíš čisté hrudi, jak skalní pramen tvrdé ze stěny, a otáčíš mlýn našeho osudí, jejž duše nadějí v nás kojeny
si zbudovaly drahým ruky stiskem a obejmutím, slzou žalostnou, ať ohněm planouc rodným nad ohniskem z matčina srdce září milostnou
nás z ledu v mužnou ručej proměňuješ, či v povídačkách staré babičky vše krásy bájí do duše nám snuješ, či chůvy žvavé obzor maličký
svým vlídným slovem proměňuješ v světy – v té tisíceré žití podobě ty ve vlasech vše jara majíc květy se v chýžích směješ, truchlíš na hrobě,
i ve žaláře klenbu šeraplnou ty mříží vnikneš jako jara dech, tam zaplaneš nám v tváři světla vlnou na řasách slzu, těchu na svých rtech –
ty sne, jejž celé lidstvo nevysnilo a neprohloubí nikdy, moře pláň, v níž celé kouzlo ráje zrcadlilo! Ty v zoufání nám vírou zdobíš skráň,
ty ve smrti nám v ústa požehnání, a v srdce vkládáš nejkrásnější skvost, ty královno, před níž i Bůh se sklání, jenž všechněch jiných zákonů je prost,
ty sestro, družko, milenko i matko, jak ve tvých teplých loktů objetí je srdci každému tak náhle sladko, že křídlem svým i hroby přeletí?
Ty květe ráje ze všech nejkrásnější, ty svatý proude věčné přerody, jenž šumem svým svět v pokoj ukonejší, v nebeské krásy věčné pohody,
kdo před tebou by rád as neuklonil svou šiji tvrdou, z ruky nepustil meč pomsty, s nímž se za svým vrahem honil? Kdo odpustit by nechtěl ze všech sil
a z celé duše tam, kde v prach jej stlápli, a v jeho pohár, blahem vzkypělý, mu třeba sterou krůpěj jedu kapli? Ty nejpřednější v nebi anděli,
až hlava má, již věnčí trní zkázy své v čelo vtlačivši jí ostny zlé, vše se světem již zruší blahé vzkazy a v hrob své tady skryje pobledlé,
já z rakve ještě volat budu: „Ty svaté spásy slunný paprsku, mé požehnání prostřed věčných trudů ti z šíré tmy smutného okrsku
na věky zníti bude jako hymna, a každý duch má slova uslyše ta vroucí, čistá, ryzí, přeupřímná, je zlatým pérem v hruď si vepíše!“
Cookies on Poetry Cove