Ó kdyby všecko zlato,
jež dříme pod zemí,
ztad rázem bylo vzato
chvějnými dlaněmi,
i démantová lůna
hor celé Indie,
a tolik stříbra, lůna
co záře rozlije...
Zda potom dosti všady
by bylo chleba již,
zda nevymřela hlady
by v horách mnohá chýž,
zda krvavé dál boje
by neskvrnily svět,
a u lidskosti zdroje
plál věčný míru květ?
Či víc by bylo lásky
a méně lživých slov,
a matkám v čele vrásky
by smazal chladný kov?
A závist, záští bratra
by zlomila svůj nůž?
Kde v robství klne chatra,
by jásal volný muž?
Ne! – přebytkem a nudou
by člověk hynul dál,
a krví smáčen rudou
zas padlým bratrům lál.
A znova v chmurné nebe
by lidský úpěl sten:
„Já, Kriste, neznám tebe –
však proč jsem nešťasten?!“