Ó deset prošlo divých let,
co já poutnickou hůl jsem zved’
a spěchal v cizí, příkrý svět
a pošlapal tak mnohý květ
tam na těch Orlice pláních.
Pláč neslyšel ni bolný kvil,
jímž matky hlas se unavil,
byl boj můj let a ruch můj cíl,
a na ty, ach, jsem nepomnil
tam na těch Orlice pláních.
Ti zatím hroby hlídali
a pověsť rodu skrývali,
však záhy na ně přihnaly
se bídy divé přívaly
tam na těch Orlice pláních.
A hřbitov tichý, rodná zem
se stala teď jich údělem,
tam touží v dlouhém snění svém
jen slůvko znát o losu mém,
tam na těch Orlice pláních.
Kdy svět je nočním tichem spit,
a pouze hvězdný, bledý svit
jak pohled mrtvých zříš se chvít,
můj duch vždy vstává a chce žít
tam na těch Orlice pláních.
A obchází těch hrobů řad,
zda z těch, kdo měl mne z duše rád,
tam bije ještě srdce snad,
však všady ticho, smrti chlad
tam na těch Orlice pláních.
Ó těžký je těch mrtvých sen.
Jej neprobudí živých sten –
ó spěte sladce, dále jen.
já musím zpět, než vstane den
tam na těch Orlice pláních.
Jeť mezi námi hrobů val.
Mne z živých mnohý nepoznal –
ó deset let! Mou stopu svál
již čas, ji navždy vymazal
tam na těch Orlice pláních.