Má každá vesna květy nové, svěží,
jich čistou rosou vůně bude dštít –
jak na těch lonských prach a časy leží –
jich přece nemůž, nemůž zapomnít.
Zas tisíc nových hvězd té noci vzplane,
když o několik zloupen její štít,
však jedné hvězdy tiché, vyplakané
ta noc přec nemůž, nemůž zapomnít.
A srdce dále v bouřném letí trysku,
snad výš v něm vzkypí žhavé touhy cit,
však jedněch očí, jedné ruky stisku,
jich přece nemůž, nemůž zapomnít.
Ach, nový život toužně ve svět letí!
Však, aby jasně mohl zapláti,
co starých snů on musí oželeti,
co mrtvol musí v pouť si nastláti!