Kam starý rok, tam jdeme my jak zástup jeho robů, ať trním nebo růžemi vždy o píď blíže hrobu,
a mnohý z nás v ten příští rok svůj navždy staví pevný krok – ve hrobě staví krok. A mnohý bratr z našich řad,
jenž loni vyšel s námi na cestě bleskem stižen pad’, a mnohý pohled známý dnes v chladné tane mohyle
a dříme sladce, unyle – jak dítě unyle! Nuž, vztyčte jejich hesla výš, ač každá zbraň dnes tichne.
S jich jmény šumná vína číš nechť v hruď nám silu dýchne, a slza, mrtvým svěcená, buď na dno srdce roněna,
těm mrtvým roněna! Jeť sladký spánek po boji – kdo nářkem svým jej plaší? Ó spěte, spěte v pokoji,
vy velcí mrtví naši! Však živí, dále v Kanaan, kde z paroba se stane pán, a každý bude pán.
Co rok, snad článkem bude pouť zas těch, jež osud sková, by zápal náš moh’ uvrhnout v ten starý žalář znova,
a svobody a pravdy cit v nás rvat a na pranýř jej bít, jak na kříž Krista vbít! Však tehda chtěl bych do světa
spět jako Pavel kdysi, nechť všechna srdce zakletá můj odpor vichrem křísí, a hřímat starým prorokem,
že nebyl Slovan otrokem, a není otrokem! Že nepřátel meč zrezaví, náš pluh se skvíti bude,
jich kletby jek se unaví, náš zpěv se ozve všude, a žaláře se změní nám na volnosti a smíru chrám,
na věčné slávy chrám. Nuž dále, děti Východu, jak jasná ranní zoře, a nesme ruch a svobodu
přes nivy, Alpy, moře, a cestou, jíž spěl starý rok, zas učiníme jeden krok – ku svému cíli krok!
Cookies on Poetry Cove