Se dveří skřipotem už veškerý svět za ní
se zavřel na věky; jar zřela sedumnáct;
svou krásu nevinnou, jíž celý svět se klaní
ta plachá hrdlička do stínu uzavřela.
Má jednu družku jen, to modlitba jest vřelá,
má jednu matku – smrt, jíž lepší její část
netknuta uletí; má jeden cíl jen – hrob.
Za nocí měsičných se Kristus v bílé záři
ti ve snu přiblíží; jak sněžná lilije
kdy v čistém loži spíš, tě líbá v bledé tváři.
Zda zlaté perutě ti nedá, abys vzletla
s ním v slastí okamžik do říše snů a světla,
kde poupě tužeb tvých se v růži rozvije,
jíž nesmí dotknout se náš mrazný, hříšný vzdech.