Ó vy všichni, kteří v tmavý večer zimní doma dlíte, na krb vlídný, plápolavý zírajíce, blaze sníte,
chvílemi v tom kruhu tichém hlaholíte jasným smíchem, šumné, plné vína číše pozdviháte na zdar výše,
aneb zpěvu samovaru nasloucháte, vonnou páru čaje dýcháte a v štěstí tom si sami díte tiše,
celý svět že šťasten jesti: Těch-li sobě vzpomenete, kterým venku v tmavé noci vichřice, sníh ve tvář mete,
kteří hynou bez pomoci ušlí, hladoví a nazí, které zima v duši mrazí. kteří marně v širém kraji
po střeše se ohlédají, pro něž v každém kroku novém, bílým sněhu pod příkrovem v podvodné a chladné zlobě
úskočný jen hrob se tají, by je schválil, strnul k sobě? Jak jsem často, smutným šerem bera se já, poutník syrý
útulného krbu směrem, kraj kdy mizel v soumrak čirý, a kdy mráz a metelice bičovaly moje líce,
ptal se stokrát sama sebe: „Co ten bůh a jeho nebe, co ti andělé a svatí? Zda z nich někdo lidstvu splatí
jeho klopot, bídu, práci, hlad, jenž bolí, mráz, jenž zebe až to srdce vykrvácí? Pravda-li, že tamo s hůry
přece jedno oko zírá skrze mraky, skrze chmury a své ráje otevírá trpícím a osiřelým,
byť i vzdoru duchem smělým proti němu, proti nebi kuli plány ve své lebi, že jich přání jednou skojí,
všecky v jeden spolek spojí, obejme a zulíbá je, vyjme z ran jich žhavé hřeby v nejkrásnějším sále ráje?“
Divý vichr, příval sněhu, ledný mráz, jenž kraj ten hlídal v Ahasverově tom běhu v smíchu tak mi odpovídal:
„Slitování? nikde není – chudým vše se v bídu mění! Blaze těm, jež domov čeká a jim kývá do daleka,
kterým přána láska, zlato, vše, co lidem milo, svato. Běda mu, kdož v poušti země bez domova, lásky těká,
chud a sám se trudí temně!“ Jedněm praví noc a zima: „Spěchej domů, chvátej hbitě, budeš záhy mezi svýma,
všichni tam již čekají tě, zahřeješ své skřehlé údy, zavzní smích a jásot všudy, budeš volný, vesel, šťasten.“
Druhým opět praví hlas ten: „K čemu chvátat? Sám jsi zhola, tebe nikdo nezavolá – – – zůstaň zde a pohov sobě,
bídy více neúčasten, usni, dřímej v našem hrobě!“
Cookies on Poetry Cove