Jsi sama. Z koutu, kam tvůj smutný květ se níží,
jen temno vyzírá. Na smrt se slunce bojíš,
před každým paprskem se trapně nepokojíš
a temna miluješ jen němou, dusnou tíži,
a v prvním rozkvětu již na svou smrt se strojíš.
Ty rosteš v samotě a zhyneš. Nezapěje
pták v slunce usmání ti svoje sladké písně.
Tvůj list se ukrývá, tvůj květ se bázní chvěje,
a čím víc temna kol a samoty máš tísně,
tím víc též kalich tvůj – má růže – vůně leje.
V tvém temnu nezříme, my cítíme jen tebe.
Tak srdce v hlubině své smutnou lásku tuší,
kdy úsměv naděje mu navždy vzalo nebe.
Tak láska umírá jak vůně tvá kdes v duši
ve tmě, jež nesvitne, a v mrazu, který zebe...
A čím víc temnoty se na tě, drahá, sklání.
tím víc se rozplýváš ve zádumčivé vůni.
Ten černé noci hrob tě před zhynutím chrání.
Tak našem ve srdci, v hluboké jeho tůni,
čím zoufalosti víc, tím více milování.