Ne, nelkej, že jest nám se rozejíti!
Sám Bůh to byl, jenž nepřál tomu štěstí,
dal kříž nám trudný – pomoz mi jej nésti
přes pustá lada ztraceného žití.
Šíp jeden letěl, potkal srdce naše,
jej osud pustil s nechybného luku.
Či měl snad srdce jiných skláti v muku,
a my se před ním ukrývati plaše?
Ach nebe ví, že rád bych bolest tvoji
k své přidal – chtěl bych stokrát umřít za to,
neb za svou lásku trpěti je svato,
já korunou bych obdařen byl dvojí.
Věř, žal i štěstí z nebes toků prýští,
Bůh váží srdce na své váze velké;
kde nalezne je lehké, mdlé a mělké,
tam štěstí donese v ně vlna příští.
Než kde jsou srdce hluboká a silná,
tam bolest vloží – muka rány vlastní,
jež neocení, kdo jsou tady šťastni,
a srdce ta jsou s jeho nerozdílná.
Krev jedna čistá, svatá všemi proudí,
jich touhy ctnosti jen a lásku pěstí,
jsou soudci těch, kdož zvolili si štěstí,
však dříve již se smilují než soudí.