Jsem hřbitov, kam se hroby staví řadou,
jsem hrob, kam rakve lehají si v stín,
jsem rakev, v kterou andělský prach kladou,
jsem prach, jenž padl v nekonečna klín.
Jsem bez konce, jsem to, co není ničím,
jsem símě, spadlé v prach tvůj náhodou,
jsem drobný puk, jenž z toho prachu klíčím,
a hřbitova jsem živou lahodou.
Jsem list a kvítek, jenž se vzduchem chvěje.
jsem prášník, který zúrodní ten květ,
jsem plod, jenž chvilku ve slunci se směje,
jsem zralosť jeho, mžik, v němž sletí zpět.
Jsem hniloba i volné rozpadání,
jsem prach, jenž ve formu byl zakletý.
Tíž, jež k tvé lebi hrobní kámen sklání,
jsem to, cos ty, ó, věř to, já jsem – ty...