Cudná jí hlavinka na ňadra klesla,
do prázdna hleděla, sepjala ruce.
Andělská duše ta toužila vřele
první své lásky po sladké muce.
K miláčku příštímu mysl se nese:
„Dobrý-li, krásný a má mne rád?“
v duši tu zněla jí neznámá hudba,
Serafů píseň – a neví zkad.
Kouzelný šepot jí do duše vane:
,Nebeský květe, tvůj miláček bude
nejlepší, nejkrasší, co jich jen země
v náručí hostila vezdy a všude.
Čistý jak prvá myšlénka děcka,
slavný jak králů a všech pánů pán,
uzříš, jak věčně tě milovat bude,
v jehož až přijdeš nádherný stan.’
Čarovná vůně jí plnila nitro,
teplý ji ovanul, cizí dech,
duše jí k miláčku do nebe letí –
andělů vzdušných na křídlech.