Jako křídlo andělů modré, čisté,
které tiše na oltář sletlo zlatý,
jako božská myšlénka v první slávě
moře kol širé.
Nebe, hle, se usmívá věčnou láskou,
země celá s modlitbou k němu vzhlíží,
vzduch je vlahý, nad mořem klidně leží
ve svatém tichu.
Ani loď tu nehne se, ani veslo,
plavců povyk v zakletých mlčí lodích,
v dáli s bledým plachtovím koráb stojí
duma jak vážná.
Slunce žhavé, zářivé jako oheň,
z něhož bůh se přírody věčné rodí,
v moře čistém zrcadle nekonečném
celé se shlíží.
Náhle s výše jak mladé jarní hromy,
jak zpěv mrtvých, jásavé zazní zvony,
mořem letí, na vlnách usnou v dáli
nejsladší hudbou.
Moje duše božskou chvěje se touhou,
s mořem, vzduchem ke slunci výše se vznáší,
rozplývá se v tajemné hudbě citů,
s mrtvými plesá.