Již prchni, panoši, než láska zradí nás!
Hle, hvězdy rojí se, a pozdní už je čas,
v tu dobu vrací se i sokol, chrt i pán.
Nechť sokol v oči mé svůj ostrý zatne spár,
nechť fena utopí mou krví vzteklý žár,
ach pro tě, královno, nechť v srdci utkví meč!
Což zdí těch mrtvých chlad, kam uzavře mne pán,
než smrtí zdlouhavou mně konec bude dán,
ta plíseň hrobová tě, milý, neděsí?
Já žebrák jsem, on král, však než se navratí,
má náruč korunu mu navždy uchvátí –
tys jeho koruna – ó jaký jsem já král!