Je krásný den – jak mladý, sličný bůh,
jenž svěže v rose panenské se koupá
a potom lehce na nebesa stoupá,
zkad usmívá zpátky v zemský luh.
A dole ve zdech města malý kruh –
rub zrcadla to – co za ním se to děje,
to vražda je, a hrůza jitrem věje
a krví leskne dláždění se pruh.
Ó bože, v čas tak luzný, k objímání
jenž stvořen, k lásce, radosti a plesu,
tvůj člověk bratru obrací jej k děsu,
co před tebou líc farisejsky sklání!
A na obloze vidět mráčky těkat
a jarní hromy v dálném hřmí kdes místě –
kdy udeří? – Ó, ty udeří jistě – –
za tři sta let – Ty, Pane, můžeš čekat!...
Však my – tvůj lid?... Co nám je tady k spáse?
Kdo pán, ten zhynul neb se nectně podal,
za statky řeč a víru otců prodal – –
jen lid – ten věří, čeká, dočeká se!