Když ze sna oráč slyší praskot zlý,
a vstana zří, že sýpku požár plení,
on vzdychá, štká a lomí ruce své,
však doufá dále ve svém utrpení.
A staří manželé, jichž zdejší den
již smráká se, si ještě dítě ždají,
a že v jich prázdný život zjeví se,
tu naděj’ živí hrobu na pokraji.
A srdce bídné, v kterém pouze smrt
již hnízdí jako dravec v šeré poušti,
již věčné prázdno halí křídlem svým,
svit naděje v ni přece ještě vpouští.
Což jedno! Všecka srdce zničí klam,
tak slepě mrou, ta druhá trpí s nimi,
až když i na ně dojde hrozný řad,
vzduch zachvěje se ryky zoufalými.