My nevíme, co ,svobodou‘ se zove,
jak její číše chutná – sladká, žhavá,
z níž opojení, božská rozkoš vstává,
v níž sladká pěna přesycení plove.
Ó volnosti! Kolikrát v touze nové
jsme hnali tam se, kde tvá bytosť smavá,
až k šílenství nás touha chytla dravá,
ku ňadrům tvým se nesli naši snové!
Ach, mžikem na nich spočinouti pouze,
jed retů pít a otrávit se rázem,
leč ještě v smrti pít tak dlouze, dlouze!
Však síla naše zašla mdloby mrazem
a darmo druha druh se teskně táže,
zda poznal sladké objetí tvé páže.