Jak duše moje slastnou bázní plesá,
když tvoje listy čítám, Velký Jene!
Z nich zbožného se citu příval žene,
v nich přízrak vozů válečných se tesá.
S tím druhem tvým, jenž vstoupil na nebesa,
kde hranic zář kol hlavy se mu klene,
nám v duše horké, těžké, rozjízvené
slov vašich sprcha jako rosa klesá.
Ó české slovo! Ach, co v tobě kreje
se síly, něhy, zbožnosti a díků,
a do pozdní mé duše z tebe věje!
Tím českým slovem v tomto okamžiku,
tím hlasem, jemuž srdce neodolá,
tvá duše: „Tys můj syn“ zas ke mně volá!