Již z tebe není ani prachu tucha,
tvé srdce dávno přešlo v dým a páru,
tvůj hrob již zmizel v dějin suchopáru,
a z naší duše vzali tvého ducha.
Zvěsť tvojí slávy za tebou tak hluchá,
jak smutně’s padl v choroby zlé spáru,
ne v lítých bojů, jež jsi vznítil, žáru,
sněť rodu tvého k zoufalství je suchá!
Přec jásám, svým tě dědem zváti moha,
jak žena tvá – vlasť – nadšením se chvěla,
když život dal’s jí, svobodu i boha.
V mé krvi přece dědictví tvé žije,
a cizina se dosud chvěje celá
před hrdinou, jejž neznámý hrob kryje.