Až budeš přijdouc v sady s prvním jarem
hnízdečko hledat ve úkrytu starém,
nebudeť více – čisté dřív a milé,
však u nohou ti leží – shnilé.
Cos doma dlela u teplého krbu,
rval v sadě vítr zuboženou vrbu,
a našed hnízdo, jež svým srdcem hřeje,
je strhnul v smíchu do závěje.
My v hnízdo to jsme naděje své kryli
jak ptáci vejce v obal sněhobílý,
ty jdi, a hnízdu, jež víc nezahlednu
i za mne věnuj slzu jednu.
Jde láska, plačky sbírá svoje dary –
zde černý vínek a zde kroužek starý,
tam v sadě najde hnízdo pokažené
a u něho dvě srdce vytržené.