Však zemřela, než milovati směla,
než zklamáním svět zkalil duši její.
Na lehkých větrech, za léta jak vějí,
v říš dětí vonná duše uletěla.
Jak svíce, jež se s oltáře k nám chýlí
půl zlomená na čisté roucho klesla,
jak hrdlička se beze stopy vznesla,
než spáry jestřábů ji poskvrnily.
Žár zničil knihu zamčenou, než oko
hluboký význam shledlo, nevyzpytný;
duch zmizel jako ohně záblesk třpytný,
a krásné tělo to spí přehluboko.