Tak přímo od dotěrných masek frivolních, jež zastíraly líce směšnou škraboškou, však odkrývaly těla tajnosti, třeštíce vzteklou orgií:
A přímo od výparu hnusných lihovin a tuberkulosního dechu horkého ze zimničného reje tančírny, opilých davů, vyžilých
A z dýmu, puchu, cárů, sdraných illusí a sdupaných všech ideálů mladosti a studu, dětské bílé cudnosti unaven rejem divokým
A uštván veselosti vřavou zlotřilou, ve zmalátnělých údech mdloby zimnici a celé peklo vášní za sebou v ulici posléz vkročil jsem.
Jak ovanulo chladné, mrazné jitro mne! Jak z nenadání pad’ bych v řeku ledovou, mé tělo křečí smrtnou chvěje se, mráz jako blesk mne projíždí.
Noc byla dosud smutná, šerá na zemi, však na nebesích jitro již se rodilo, a slední hvězdy zřely s výčitkou dolů, v tu hříchů hlubinu.
Tam od východu přísné světlo, nové již sem hledělo, v ten pelech vášní ohavný, a mlčky mrazil sníh kol přečistý tajemnou hrozbou prokletí.
A já si vzpomněl, bůh ví, jak to najednou ach na ty tiché, drobné bídy příbytky, kde lidé mrznou v noci o hladu, o hladu s lože vstávají.
A zřel jsem matky, děti, kostry hubené, jichž bídu zří jen Kristus se zdi neživý, a poprvé jsem tehda pochopil odvěké lidu prokletí.
Mně líto bylo lidí bědných, hladových, však jak sem z dáli divá hudba nesla se, mně lítěj bylo oněch ztracených – poznání spásy cizím jim.
Jsou plni hořké zoufalosti hlodavé, a žráni nudou žití palnou, strašlivou, nic nezří v hrůze duše před sebou, království boží nevidí.
A smuten na smrt zřel jsem k mrazným nebesům a marně hledal sladkou tvář v nich Kristovu. Jen stranou symbol bídy veškeré opilý šašek vrávoral.
Cookies on Poetry Cove