Ticho – světlo do kola;
s hůry měsíc plápolá
jako lebka – svit má hebký,
a kdo zvětralé té lebky
k životu se dovolá?
Já s tou lunou – jen my dva.
Naše líc tak ledová,
chvějeme se jak dva listy.
Nahoře svit bílý, čistý,
u mne tma jen hrobová.
Co nás k sobě poutá tak?
Naše dráha – jeden mrak,
hvězdy – touhy – v dálce svítí,
slunce – lásku – nelze zříti,
plujeme jak zbylý vrak.
Sestro luno – naše líc
v zem se kloní; za tisíc
let se budeš ještě chvěti,
těšit básníky a děti,
však mne nebude tu víc.
Za tisíce ještě let
skvít se budeš – bílý květ.
Ale posvátné mé snahy
na konci tvé věčné dráhy
tebe budou provázet.