Ve starém hradě otců slavných
vyznělá visí lýra má,
pod ní o časech lepších, dávných
můj svobodný duch rozjímá.
A jak tu prázdno, kamjenkoli
mé smutné oko zalétá!
Ó nevíš, jak mne srdce bolí,
ty lýro moje prokletá!
Chceš pěti lásku, roztoužení
a sladkou milost, krásu děv,
kde každý zvuk se na vzdech mění,
kde místo květů voní krev,
kde trní hanby na korunu
se novou pro nás zaplétá?
Rač strhám každou tvoji strunu,
ty lýro moje prokletá!
Chceš přehlušeti sten a bídu,
a Faraonů slavit hřích?
A znectěná v zbabělců klidu
si z toho tropit ještě smích?
Ne! mezi námi místa vděčně
nenajde bídná duše ta!
Buď pomstu pěj neb zmlkni věčně,
ty lýro moje prokletá!
Ó chtěl bych napnout struny tvoje
na luky divé, vražedné,
by probodnul vždy prsa dvoje,
kam jediný šíp zaletne.
Tak ažby s tebe první střela
zvučela, letíc do světa,
pak nejlepší bys píseň pěla,
ty lýro moje prokletá!
Oh, jestli kdy své duše vznětem
se vmísíš v zrádné hymny sluh,
pak před celým tě zapru světem,
a ne-li, ať mne zapře bůh!
Až zavzní volnosti zpěv všude,
ať z tebe bouří odveta!
Nechť poslední tvůj zpěv to bude,
ty lýro moje prokletá!