Sám jedu tiší – loďka moje malá
se houpá, jakby ve hluboký sen
mne zkolébati, uspati si přála.
V červáncích posledních již hasne den.
Tak snivě, teskně tichá řeka šumí,
jak rozpoměla by se na svůj žal;
i večerem jdou těžké, trudné dumy
jak poutník mdlý, jenž rád by odpočal.
A bůh ví sám, kam srdce moje stůně,
co myslím si a nač si vzpomínám,
co hledám dole, zíraje v ty tůně,
a naslouchaje šeptu vln a hrám.
Já toužím jen, abych již nikdy více
nemusil vkročit na tu hořkou zem,
leč aby vlny tajně hlaholíce
mne uspávaly na dně hlubokém.
A bez moci by přese mne se valil
ten žití znoj, nevěda o mne víc,
a srdce mé, jež svět svým jedem skalil,
proud smýval, v mrtvou líbaje mne líc.