Na sprahlém písku v slunném žáru
tys od dávna se bělala.
Kol zvonky zněly dromedárů
a bouře křídla zvédala,
však ničeho tys nedbala.
Na nebi smutném luna šedá,
tak vyžilá a setlelá
mhy závoj pustý zvolna zvédá.
Karavan píseň dozněla
a noc a tma se rozstřela.
I vzplály ohně krví rudou,
a hnědé stíny po pláni
vše přioděly mdlobou, nudou.
Ďaur slyší z vlasti klekání,
do dáli jak se odzvání.
A starý žid, jenž bílým vlasem
své čelo halí mračivé,
si šeptá zádumčivým hlasem
proroků žalmy ohnivé,
a písně mdlé a blouznivé.
A Beduin v plátěném stanu
na písek holý skloniv líc
si šeptá verše z alkoranu,
zří bílý, skvělý půlměsíc
a vonnou září vláti vstříc...
Ty zbytku z člověka, ó rci mi,
dokud tě život prochvíval,
a hnětla bouře, parna, zimy,
a mučil hněv a lásky pal,
ký duch se v tobě ukrýval?
Čí víra tebe v duši hřála,
jaký tě žitím vodil bůh,
a jaký úděl vlast ti dala?
Zda miloval tě brat a druh,
či sám jsi strádal v žití kruh?
Zda teskná píseň Muesinů,
či desatera přísný hlas,
či Ave v podvečerním stínu
s tvých bledých retů vítr třás’,
a s ohněm tvojím v jedno shas?
A jak jsi prošla bránu smrti?
Zda žízně tebe zmučil žár,
neb rána, kterou vedro vznití,
či tygr, mor neb suchopár
tě pohodili v nic a zmar?
Nic nedí mně – již oněměla
pod tlakem času staletým,
jen mlčí a se smutně bělá.
A básník stíhá duchem svým
tu duši rozplynulou v dým.