Quantus tremor est futurus, quando judex est venturus. Jedenkrát za sto let do mého světa
zářný svůj čarolet paprsky metá. Na trhy, mohyly, na nivy luzné,
v trosky, jež rozbily údaje hrůzné. A země k tobě se obrací vzlykem,
jak zlosyn chvěje se před žalobníkem. Jaké ji nemoci tísní a dusí,
že na ni za noci rosa dštít musí? Na jaké ulici prodala cnosti,
že ji déšť na líci nemůž’ smýt dosti? S kým jsi noc probděla v rozkoši bez dna,
zrak tvého anděla že tě víc nezná? Vraždila, pálila, vilná a líná,
zrádná jak Dalila, jak Messalina. Nadšením hýřila, vírou a studem,
tvář pravdy pokryla hanbou a bludem. A teď se tetelí jak lístek v prachu,
v kalu a popeli a krve nachu. Soud hrozný, veliký kvapně se blíží,
na všecky vinníky padaje tíží. Hle, mstitel po lhůtě, vždy za století,
stojí tu nehnutě svou nad obětí. Bič divě vznícený v švih tříme stálý,
jenž svými plameny bodá a pálí. Ejhle, jak pojednou utichla země,
slyš vřavu vražednou, jak sem zní temně: Skřivana sténání v jestřába spáru,
člověka rouhání při jeho zmaru. Viz svojím nad čelem plamennou ruku,
šíp, nebes povelem mrštěný z luku. Neznámé, děsivé zjevení s výše
v oblohu hrozivé „ufarsin“ píše. Přísná tvář měsíce a hvězdné tlupy
tebe se děsíce stranou se kupí. Slunce tě zapřelo, světla ti nedá,
temně se zardělo – Bábeli, běda! Hroby a mohyly a bída země
jak hory vztýčily k nebi své témě. Hráze jsou rozbity, slzami hoře
přikrylo hory ty jak velké moře. Pak vzdechy zbouřené šílenstvím štvány
vyssály z kořene slz okeány. Zvedněte oponu: poušť všady hrozná.
I bohů i démonů kdo v ní zem pozná? Tupá jak mrtvola hle, jak tu leží,
světla hvězd dokola bdí a ji střeží. Nechte ji, nebuďte z těžkého snění,
k smrti ji odsuďte, omluvy není. V žaláři aetherném hleďte ji skrýti,
v rubáši nádherném nechte ji stlíti!
Cookies on Poetry Cove