Tam pozdní za noci spí tvrdě soch těch řady,
nad tůní závratnou se mlčky nahýbají,
ve pláštích kamenných se dumy věků tají
a zapomenuté jak dobou, stojí tady.
Pod nimi hluboká a temná řeka hučí
si tajeplnou báj, již nikdo nepochopí
leč ten, kdo na věky se s bolem svým v ní stopí
a jehož soucitně jme ona do náručí.
Ze prázdna obzoru jen jedna hvězda bílá
se dolů schyluje a její pablesk v hloubi
se noří do řeky, tam s chmurami se snoubí
a větší ještě tmu kol kolem rozestýlá.
Břeh, město, řeka, splav a s hora nebe tmavé
a v dáli mostů dvou svítilny mdlé a rudé,
vše jako z jiného to světa zjevy, všude
jen stíny podsvětí se rodí a mrou mhavé.
Teď nový, temnější se stín přehoupnul s výše –
slyš... temný pád – šum vln – a výkřik nocí pustý.
To přelud byl a sen. Hrob zapomnění hustý
se znovu uzamknul. Noc dál se valí tiše.