Opuštěná kadeř, cizí
smutně leží přede mnou.
Pověst její duchu mízí,
skrytá rouškou tajemnou.
Bůh ví sám, jak dlouho tady
tlela v prachu pradávném!
Její význam, život, vnady
za své vzaly dlouhým snem.
Rci mi, kadeřko ty malá,
jak jsi přišla pod můj krov?
Ruku, jež tě jiným dala,
dávno již as ukryl rov.
Jaká asi hlava blahá
tebe druhdy nosila,
a jaká to ruka drahá
o tebe ji prosila?
Zda tě matka dala synu,
aby, zašed v cizí dál
na svou milou domovinu
a na ni si vzpomínal?
Aneb s dívky čistých skrání
ustřížena’s bezděky
jako lásky požehnání
pro rozchodnou na věky?
Či snad’s byla syré vdovy
upomínkou jedinou
po zmizelém andílkovi
s duší ještě nevinnou?
Aneb pěvec rodných luhů
přeživ sobě světa vír,
dal tě dříve svému druhu,
nežli zašel v monastýr?
Mlčíš – – a tvá stará páska
zbledla, dřív tak plamenná!
Zbledla, jak ta stará láska
vyhaslá a ztracená.
V prázdný hluk všedního žití
Zjevila’s se, jaký div!
chci tě vlastním srdcem krýti,
dokud sám tu budu živ.
Buď mi strážným amuletem,
abych žár svůj, slasť a žal
před planým a drzím světem
k tobě jenom ukrýval.
Až pak v zem se prach můj vhrouží,
pak tě, družko moje, sám
duši, jež po tobě touží
na věčnosti odevzdám.