S nebes výše jedna hvězda sklání
svou čistou ke mně, křišťálovou líc
jak sestra, toužíc s bratrem po shledání,
jej zdáli sladkou něhou konejšíc.
Buď vítána mi, perlo všehomíra,
ty družko moji hořké samoty!
květ srdce mého k tobě se otvírá,
neb samotno je v světě jako ty.
Na zemské strasti rád chci zapomníti,
i na to, co mi život slíbil dát,
tvým čistým svitem chci se opojiti,
a tebe v duši umříti chci rád.
Ty sestro moje, touha má se splítá
s tvou září v jeden nezkalený proud,
zde mně, tam tobě vroucí pozdrav skýtá –
kéž možno nám se v sobě rozplynout!
Nechť marně ždám – však vím, že v smrti chvíli
až zemské vazby rozlomí můj duch,
tvá bílá zář se k mému čelu schýlí,
a na ní vznese k tobě se tvůj druh.