Smutný kraj jak velká rakev,
ticho, nikde hlesu ani,
a to nebe tmavé jako
těžké víko padá na ni.
Časem pouze prorve temno
rudý blesk – to požár řádí,
skáče krajem, hltá chýže
a zas dále světem pádí.
Jeho ostrá zář jak prudká
hříva šlehá nebes krovy,
jeho praskot – řvaní šelmy,
jež si po svých lupech hoví.
Sladkou vůní lidské krve
spilí havrani a supi
beze strachu vláčejí si
sterých mrtvol zryté trupy.
Černá zem již tolik pila
drahého žil lidských vína,
na déšť nebes, rosu noci
že si ani nevzpomíná.
Kolem všude šibenice.
Ramena jich tuhá, pevná
praskají pod tíží mrtvol
a se bortí tvrdá břevna.
Divné, proklaté ty štěpy
větve svoje k nebi týčí,
a tam vzhůru, do daleka
o strašlivou pomstu křičí.
A tím krajem v hávu z žíní,
s trním kolem bledých skrání,
s dýkou v srdci, v černém oku
šílenství a hrůzy plání,
přes ty trosky, stohy mrtvol,
louže krve, hroby, rumy,
s křikem v hrdle, s krví v ústech
jež ten děsný výkřik tlumí,
na smrť mdlá a vysílená,
v divokém a hořkém pláči,
se sbortělou harfou zvolna
naše Česká Musa kráčí.