Teď nechte ji už klidně spáti.
Již dozněl její těžký sten.
Snad noc též podá, co nám schvátí,
co schvátí parný žití den.
Je pozdní naše roztesknění.
Již zapomeň, čím byl ti svět,
a v onom nekonečném snění,
v tom snění mír ti vrať se zpět!
Jen kdybych věděl, v tichém hrobě
že zmlkne také srdce v nás!
Vždyť pláčem svým to malé robě
to robě vyvolá ji zas.
Kvil dítěte i černou zemí
se vryje matce do hrudi,
i každý povzdech jeho němý,
i němý sen jí zapudí.
Ba po létech jak prchou deště
kdy slzou hrob se zaleje,
ten mrtvé matky prach se ještě,
se ještě v rakvi zachvěje.