Kdy spočinu, kdy Ahasvera nohu
svou stavím v klidu? Věk za věkem míjí,
má hruď se stále jako zvíře svíjí,
den za dnem jde – zda spočítat je mohu?
A slunce rovno ptáku z báje – Nohu
se denně do mé hrudi zobcem vpíjí,
kam před ním se, kam před svým bolem skryji,
když nelíbí se shlednout na mne bohu?
Slyš hromy moje, slyš, Ty za oblaky,
jež ze mne jdou a do mne zniknou zpátky –
své upři na mne věkodálné zraky!
Jsem unaven. A cítím přelet vrátký
a hravou změnu chvíle nespoutané,
a celou tíhu věčnosti Tvé, Pane!